Holy shit – 30. díl – Barva do pokojíčku

18. června 2015 v 22:16 | Beatriz F. |  Holy Shit!
Tak po roce a půl další dílek... Omlouvám se, že ten díl vypadá tak, jak vypadá, snad se vám bude dobře číst (jestli to ještě někdo čte :D). Musíte mi dát chvilku čas, než se zase rozepíšu a dostanu se do nějakého pořádného tvoření :)



"Jak to myslíš?" zeptal se.

"Jak asi," ušklíbla jsem se. "Myslíš, že jsem šťastná z toho, že budu svobodná matka? Tohle dítě mě hrozně zkrotilo, jsem klidnější, i přesto, že nevím, jak to bude vypadat. Na druhou stranu, to dítě okolo sebe bude mít tolik strýčků, že si doufám, na nějakého tátu ani nevzpomene. A ty mi řekneš, že kdybych tě s ní neseznámila, tak jsme mohli mít spokojený rodinný život." Zase jsem si hrábla do ryby a strčila si kousek do pusy.

Povzdychl si. "Takhle to brát nemůžeš. Oba dva nás k sobě přitáhlo něco jiného láska a vztah. Znáš mě hrozně dlouho. I já tebe. Ty mě znáš jako puberťáka a já jsem tě měl spíše za nadřízenou, která mi diktuje, kdy a kde mám být."

"Co tím chceš říct?" zvedla jsem k němu umaštěnou pusu.

"Že bez Rii bychom o sebe nezavadili."

"Zakázané ovoce chutná nejlépe," dokončila jsem jeho myšlenku a pokývala jsem hlavou.

"Přesně tak," přikývl. "Kdybych nebyl s Riou, dál bychom se jenom míjeli. A nevznikl by tenhle prcek," podíval se na mé břicho. "A ty víš, že já nebudu jen tak ledajaký strejda. Nebudu jako Georg nebo Gustav nebo Bill. Budu vždycky něco víc a to dítě to pocítí. Slibuji, že ho nikdy nebudu brát jenom jako dítě naší PR manažerky."

"To říkáš teď," mávla jsem nad tím rukou. "Ale co až odjedeš do Los Angeles? A co až Ria přijde s tím, že chce také dítě. Myslíš, že jí nebude divné, že se chováš ke dvěma dětem stejně? Navíc, s Riou to bude oficiálně tvoje dítě. Oskar pak půjde mimo."

"Byla bys tak laskavá a přestala předpovídat něco, co ještě nepřišlo?!" vyjel na mě. Trochu jsem se ho lekla. Povyskočila jsem a srdce se mi trochu rychleji rozbušilo.

"Promiň," omluvil se. Kývla jsem. "Chceš vyměnit obklad na krk?"

"Prosím," řekla jsem a sundala si utěrku z krku a podala mu jí.

Tom vstal, jídlo si položil na noční stolek a odešel do koupelny.

Panebože, jak já tohle dohadování s ním nenávidím. Na druhou stranu jsem z toho celkem dobře vybruslila. Copak jsem mu mohla říct, že bych ho nechtěla jako strýčka, ale jako otce? A hlavně, jako milujícího partnera. On ale milující partner je. Ovšem ne můj.


O týden později přišel nábytek do dětského pokoje. Ten jsem ale nechtěla stavět, dokud nebude vymalováno. Jeden den jsem se tedy i s Nat sebrala a jely jsme do hobby marketu pro nějakou pěknou barvu do pokojíčku.

"A máš nějakou představu?" zeptala se a sáhla po vzorníku barev.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a Nat se rozesmála.

"Tak to je výborné. Co tady vůbec děláme?" nechápala.

"Vím, že nechci typickou barvu pro kluka. Modrá je moc chladná. Napadla mě třeba oranžová nebo žlutá."

"A co tapety? Třeba jenom na jednu stěnu?"

"S tím je moc sraní," zavrhla jsem a dál jsem se dívala na různé barvy.

"Můžeme se jenom podívat. Neříkala jsi mi, že všechno pro mimino platí Tom? Můžeš si zaplatit někoho, kdo to vytapetuje."

"Ne, tapety ne. Ale chtěla jsem dekorace a z dřevěných písmen sestavit jméno nad postýlku," představovala jsem si.

"Víš, možná bys ještě neměla kupovat tu dekoraci se jménem."

"Cože?"

"No, třeba si to ještě s tím jménem rozmyslíš. Teď ti lítají hormony a třeba ho ještě před porodem změníš."

"Ne, Oskar je hezké jméno. A přesně tak se bude jmenovat moje dítě. Dokonce i ty? Máma je proti, Tom je proti a teď i ty? Jediný komu se to jméno líbí je Bill."

"Není to o tom, že by se nám nelíbilo, jen je zvláštní."

"To tě naočkoval Tom?" zeptala jsem se.

"Vlastně, spíš jsem se ho zeptala, co na to říká. A on řekl, že kdyby do toho mohl mluvit, tohle jméno by ho ani nenapadlo," řekla a snažila se maskovat úsměv.

"Jo a přesně v téhle chvíli jsem ráda, že jsem svobodná matka a všechno rozhoduji já sama a nikdo mi do toho nekecá," ušklíbla jsem se na ní. "A víš co? Já vezmu tuhle." Sáhla jsem po oranžové barvě a dala jí do košíku spolu s bílou na zředění.

"Máš pravdu, je to tvůj syn." Mávla rukou.

Ve stejném obchodě jsme koupily i dřevěné dekorace na zeď a dokonce jsem našla i písmena, v průměru měly tak dvacet centimetrů. Měly bílou barvu a ještě se daly natřít libovolnou barvou.


Doma jsem vše dala do dětského pokoje. Ten nyní sloužil na všechno. Jako skladiště dětských věcí, žehlicího prkna, na druhou stranu nevyžehlených věcí, nesestaveného nábytku do pokojíčku a bůh ví, co ještě. Tím pádem počkám na pondělí, mají přijít kluci, tak mi snad pomůžou s dočasným přestěhováním toho harampádí do ložnice. Ještě musím zavolat tátovi, aby mi pomohl sestavit nábytek a potom už budu mít na chvilku pokoj. Už aby to bylo.


Druhý den byla sobota. Tedy další Mottoshow. Již čtvrtá v pořadí. Přijela jsem do haly kolem dvanácté, v době oběda. Nikde jsem se ani nestavovala, protože v backstage byl vždy dokonalý catering. A já se na něj hrozně těšila.

Když jsem přišla do jejich šatny, Bill seděl v křesle, nohy ležérně roztažené. Byl vždy jako pavouk. Tom telefonoval. Nejspíše daleký hovor z Ameriky. Bill si mě všiml jako první a šel mě obejmout.

"Čau, mamko." Dal mi pusu na tvář. "Čekáme na tebe s obědem. Dokonce ani on se ho nedotkl," ukázal na Toma.

"A to je co říct," zasmála jsem se. Jen, co mě Tom zaregistroval, rychle se rozloučil s někým na druhém konci drátu - ale co, vždyť je přeci jasné, že to byla Ria - a také mě šel přivítat. Když se odtahoval, nevím, zda to bylo naschvál či ne, ale jeho dlaň mi přejela po břiše. Jen jsem se na něj rychle podívala a sklopila jsem pohled. Pořád nevím, co si o tomhle mám myslet. Jednou se chová jako kamarád, potom spíše jako někdo, kdo by stál o něco víc. Snad se to do porodu vyřeší samo.

"Co budeš jíst? Chceš to přichystat?" zeptal se.

"Něco si naberu," ujistila jsem ho a odešla jsem k rautovému stolu, který byl připravený podle jejich požadavků. Tedy žádné maso, hodně ovoce a zeleniny, těstoviny a tousty. Nakonec jsem se rozhodla pro těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem a šla jsem si sednout k Billovi.

"Tak co? Jak roste?" zeptal se a popíjel Colu.

"Jak vidíš, tak neustále. Mám pocit, že každý den mi břicho vyroste o pár centimetrů v obvodu."

"A kdy máš vlastně termín?"

"8.srpna, tedy skoro za čtyři měsíce. Ale měla bych na vás prosbu, potřebuji, abyste mi pomohli odnést věci z pokojíčku do ložnice. Chtěla bych vymalovat a už se tam ani nehnu."

"Počkej, to chceš malovat sama?" vstoupil do našeho dialogu Tom. Přikývla jsem.

"A proč ne?"

"Já ti s tím pomůžu," nabídl se.


Beatriz F.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jennifer Jennifer | E-mail | Web | 14. dubna 2016 v 9:14 | Reagovat

Ahoj, chcem sa spýtať, bude ešte pokračovať táto FF, tento blog? ???  :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama