Prachy?...Sakra, já chci lásku! 35. díl – Snob

10. července 2012 v 20:14 | Beatriz F. |  Prachy?...Sakra, já chci lásku!




Potichu jsem vstoupila do našeho bytu na koleji. Okolo pobíhaly holky. Každá něco sháněla. Fén, čistou lžičku na müsli, tričko, bundu. Prostě každodenní život na studentské ubytovně. Naštěstí moji nejmilovanější spolubydlící to zanedlouho skončí. Vešla jsem do našeho společného pokoje. Seděla u zrcadla a nanášela si na oči stíny.
"Kdy jsi přišla?" zeptala jsem se a pověsila jsem kabelku na židli.
"Před půl hodinkou. Až se pán uráčil vstát. Musela jsem ho dokonce budit. Dneska letí se ženou na dovolenou. Na Seychelly. Chápeš to? To měla být moje dovolená. To je moje vysněné místo. A místo toho musím zůstat tady a stěhovat se," rozčilovala se. "Řekni, že taky můžeš pomlouvat toho svého, protože chci vědět, že v tom nejsem jediná. A nepřipomínej mi ten tvůj Londýn," ukázala na mně prstem. Zasmála jsem se.
"Nemám nic k pomlouvání. Tedy až na to, že mi včera roztrhl to tričko, jak jsem si koupila minulý týden," pokrčila jsem rameny.
"To ale není nic, na co si můžeš postěžovat. To, že to udělá z vášně je móóc dobrý," protáhla.
"Taky se dneska choval jako táta. Nutil mě do jídla. A když měl pusu celou od cukru, když jedl koblihu," snažila jsem se jí povzbudit.
"Jo, ale spí jako miminko. Je fakt rozkošný," rozplývala se.
"Nemohla jsem včera odolat. Usnul během vteřinky. Dokonce si ani nezapálil, jako to vždy dělá a můžou být klidně i čtyři ráno. Asi byl opravdu unavený."
"Panebože, ty o něm mluvíš, jako kdybys byla zamilovaná," plácla se do čela.
"No ták."
"Kdy ses zlobila, víš co by to znamenalo?" Nechápavě jsem se na ní podívala.
"No přeci, pro pravdu se každý zlobí. Ty to neznáš?"
"Znám, ale nepochopila jsem tě," zazubila jsem se na ní.
"Jdeme tedy zítra nakupovat?" Přikývla jsem na souhlas.
"S Tomem jsem se už dohodla. Ptal se, co dělám zítra. Řekla jsem, že jdu s tebou."
"Neměli jste náhodou dohodu, že když zavolá, musíš být k dispozici?"
"Měli, ale postupně opouštíme od všech našich dohod. Vlastně kromě toho, že spolu nebudeme spát v autě, a že nebudeme používat kondom, jsme nedodrželi ani jednu."
"Jak to, že máš takové štěstí?"
"Štěstí?"
"Jo, v podstatě si narazila na nejlepšího ženatýho chlapa na internetu."
"A to slovo ženatý, to má být jako výhra?"
"Platí ti školu? Platí ti oblečení? Tak co si stěžuješ?" zasmála se.
"Já si nestěžuji," zakroutila jsem hlavou.
"Budeš si kupovat i něco do Londýna?" zeptala se.
"Já nevím, asi si pár věcí, které si koupím vezmu i tam."
"Já myslela spodní prádlo, blbko."
"Nevím, chtěla bych něco nového," pousmála jsem se.
"Je z tebe větší snob, než ze mně."
"Snob? Proč?" podívala jsem se na ní nevěřícně.
"Nový mobil, nákupy každý týden, někdy i dvakrát týdně, drahá kosmetika, doplňky. A to ještě opomíjím to půjčené auto."
Na chvilku jsem se zamyslela.
"Vážně jsem tak hrozná? Měla bych s tím ubrat? Co když už na tom mám nějakou závislost a nebudu moct," začala jsem malinko panikařit.
"Neblbni, dělala jsem si jenom srandu. A utrácíš víc než já, protože ty už máš školu zaplacenou, zatímco já musím šetřit ještě na tohle. Vůbec mě neber vážně," řekla a mávla rukou.
"Fakt?"
"Jo. Mimochodem. Zítra, až půjdeme z města, tak ti chci ukázat byt. Doufám, že se ti bude líbit. Budeme muset taky něco koupit, protože to ještě vypadá dost neútulně. Přemýšlela jsem, že bych i vymalovala, alespoň obývák a kuchyň. Co myslíš?" vyprávěla mi s velkým zaujetím.
"Až to uvidím, tak ti poradím."
Další den, již po nákupech jsme vyrazily k Emmině bytu. Byla jsem strašně zvědavá. V předsíni jsme si zuly boty a vešly dovnitř.
"Wow," pronesla jsem nevzrušeně.
"To znělo opravdu nadšeně," řekla ironicky.
"Tak mě pochop, jsem unavená z toho nakupování a do tohohle bytu se nastěhuješ a necháš mě samotnou na koleji s těma šprtkama."
Zasmála se. "Počkej až uvidíš kuchyň, ta je prostě úžasná."
"Neumíš vařit," zasmála jsem se.
"To ne, ale je fajn jí tady mít. Víš, můžu se chlubit. Koupit jídlo v restauraci a dát ho na pánev a pak ho budu považovat za své."
"Takže k tobě na večeři nikdy nepřijdu."
"A až tady nebude pan domácí, jako můj milenec a ten tvůj prezident taky nebude mít nároky, mohla bys tady přespat."
"Tak jo," přikývla jsem. "Vážně by to chtělo vymalovat," poznamenala jsem. Porozhlédla jsem se po bílých stěnách.
"Bije to až do očí, viď?" ušklíbla se. Přikývla jsem.
"Možná by se sem hodila hnědá, nebo kávová," navrhla jsem.
"Hnědá je v koupelně, to by se hodilo."
"No vidíš, já bych to riskla. Tak až se vrátím z Londýna, tak ti ráda pomůžu."
"Hele a to jako poletíš první třídou?"
"Já nevím. Myslíš, že jo?" zarazila jsem se.
"Já sis spíš nemyslím, že by prezident firmy létal v economy class. Ty mrcho, nikdy si neletěla a hned poletíš první třídou."
"Já to ne-vím," vyhláskovala jsem jí to.
Mávla nad tím rukou a dál si mlela svoje.
Beatriz F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti tady?

ANO
NE

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 11. července 2012 v 12:51 | Reagovat

:D:D:D Jéééééééé další? to mám radost!
Sakra Tom by jim taky mohl pořídit byteček, než se furt scházet v hotelu..:D:D:D
já jsem tak natěšená na ten jejich Londýn! :D:D

2 Jennifer Kaulitz :) Jennifer Kaulitz :) | E-mail | Web | 11. července 2012 v 15:54 | Reagovat

Olalááá...Som zvedavá na ten Londýn! Kokoooos! :D nenaťahuj!!:D

3 Ela & Mily Ela & Mily | Web | 30. července 2012 v 22:39 | Reagovat

jak mě se líbí to že Tom je prezidet a Emmin přítel je zase pan domácí :D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama