Prachy?...Sakra, já chci lásku! 33. díl – Pomoc v kuchyni

8. července 2012 v 14:35 | Beatriz F. |  Prachy?...Sakra, já chci lásku!
Velká omluva... Nevím, co se to se mnou děje... Je tady takový krátký díl, ale snad ještě dneska napíšu další a večer bych vám ho sem dala... Zítra mám jízdy v autoškole, takže zítra asi díl nebude... Taky byste chtěli ty časy, kdy tahle povídka přibývala po dni? Protože mi věřte, že já si nepřeju nic jinýho. Smějící se


Když jsem přišla do kuchyně, mamka pobíhala kolem kuchyňské linky a snažila se stíhat všechno, co měla právě rozdělané.
"Chceš pomoct?" nabídla jsem se.
"Mohla by jsi posypat ty brambory?"
"Tímhle?" Ukázala jsem na sáček s kořením. Přikývla na souhlas. Vzala jsem pytlík s kořením a trochu jím brambory na plechu posypala.
"Myslíš, že mu bude ten dresink chutnat?" Podsunula mi pod ruku mističku. Sáhla jsem do ní prstem a olízla ho.
"Jo, je dobrý."
"Příště si na to vezmi lžičku."
"Ty naděláš."
"Neměla by sis ty hodinky sundat. Budeš je mít špinavé," upozornila mě. Podívala jsem se na svoje zápěstí a hodinky si sundala.
"Já zapomněla."
"Kolik vůbec stály?" vyzvídala.
"165 euro. Ale já za ně neplatila."
"Ten tvůj přítel? Musí být bohatý."
"Jinak by je nekupoval."
"Od něj máš i to všechno značkové oblečení?" Už mě to docela štvalo. Tyhle dotazy. Nerada jsem mluvila o Tomovi. Vlastně jsem o něm nemluvila s nikým jiným než s Emmou a teď moje matka vyzvídá na "mého" přítele a já nevím, co říct.
"Ne. To si kupuji sama. A on můj přítel není," poznamenala jsem mimochodem.
"A co tedy je? Přeci by ti jinak nekupoval tohle."
"To je moje věc, co je. Nechci o tom mluvit."
"Dobře," přikývla a dál se věnovala přípravě večeře.

Po delší odmlce jsem se na ní otočila a zeptala se: "A jak se vůbec jmenuje?"
"Robert Hoffman."¨
"A nemá bratra Dustina?" zavtipkovala jsem.
"Koho?" zeptala se nechápavě.
"Dustin Hoffman, ten herec," vysvětlila jsem jí a protočila jsem očima.
"Toho neznám."
"Jak jinak," zašeptala jsem si sama pro sebe. "Potřebuješ ještě něco?"
"Ne, jenom jsem se tě chtěla zeptat, jestli přijedeš příští víkend, nebo alespoň za dva týdny. Hannah bude mít narozeniny a bude taková malá oslava."
Hannah, mladší sestra mojí mámy. Je celkem fajn, bydlí ve stejné vesnici jako my a často se navštěvují. Stejně jako já nemá ráda Sebastiana. Takže my dvě si velice rozumíme.
"Budu se muset omluvit, ale nebudu moct."
"Proč ne? Hannah se na tebe moc těšila."
"Já vím, popřeji jí později. Já fakt nemám čas. Nezvládnu sem přijet dříve jak za měsíc."
"Ale na Vánoce tady snad budeš," povzdychla si.
"To je ještě daleko. Je listopad. Času dost." Bože, vždyť já ještě nemám žádné dárky.
"Doufám, že neplánuješ, že na Vánoce budeš v Berlíně. Na to ani nemysli, mladá dámo. Vánoce jsme nikdy netrávili odděleně a ty tu tradici nebudeš rušit," ukázala na mně výhružně prstem.
"Je to jenom den. Nebudu lhát, že jsem nechtěla zůstat na koleji." Sedla jsem si na židli u jídelního stolu.
"A to by tě opravdu zabilo strávit alespoň ten jeden den se svojí rodinou?"
"Asi ne," pokrčila jsem rameny.
"Vím, že mě nesnášíš kvůli penězům a škole, které jsem dala Vanesse..." nedořekla to, protože jsem jí přerušila.
"To není pravda. Mám tě ráda, jenom mě to štve," přiznala jsem se jí.
Sedla si naproti mně a chytila mě za ruku.
"Doufám, že jednou pochopíš, že to, co jsem udělala mělo své opodstatnění. Pochop, že život dítěte je poněkud důležitější než škola. Vanessa nemůže pracovat, zatímco ty jsi to zvládla."
"A od čeho je tady Sebastian?" Mírně se uchechtla.
"Sebastian," oddychla si. "To je parchant, který si neumí najít práci ani na poloviční úvazek, ale dokud je s ním Vanessa šťastná, tak ho tady budu tolerovat. O dítě se stará dobře."
"A proč jim ho tedy pořád hlídáš?" zeptala jsem se nevěřícně. Vždyť je pořád s ním jenom máma. Sebastiana jsem s ním nikdy neviděla.
"Ale oni se o něho starají. To, že jim ho občas uspím, nebo ho hlídám neznamená, že jsem s ním pořád."
"Jasně," řekla jsem potichu ironicky.
"To auto sis půjčila proč? Abys tady mohla zůstat déle, nebo abys mohla naopak od nás rychle odjet."
"Hádej."
Povzdechla si. "Až budu mít dost peněz, abych ti školu zaplatila, udělám to."
"To není potřeba, na školu si vydělám sama." Kdyby tak věděla, jak si na ní vydělávám. A kdyby tak věděla, že je to ve většině jenom její vina. Ale je pravda, že díky ní jsem poznala Toma a už jenom kvůli tomu se na ní nemůžu zlobit.

Beatriz F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti tady?

ANO
NE

Komentáře

1 Jennifer Kaulitz :) Jennifer Kaulitz :) | E-mail | Web | 8. července 2012 v 16:00 | Reagovat

Pecka dielik ako vždy :)
A píšem píšem novú FF-ku, no na blogu bude asi až po prázdninách, keď ju celú dopíšem...ak ju dopíšem skôr tak bude skôr ale myslím, že koncom prázdnin by mala byť na blogu...tak dúfam :) Nechcem uverej§ovať rozpísanú, pretože ako sa poznám, ptm to nedopíšem :) a počítač mi už ide konečne do opravy tak by to malo ísť rychlejšie :)

2 Dee Dee | Web | 8. července 2012 v 19:44 | Reagovat

Jéééééé :D:D:D já se tak těšila :D:D jéééj vyprdla bych se na celou famílii a jela šupky hupky do Berlína za Tomem ♥ :D:D:D auto jí pronajme, školu zaplatí, má prachy na oblečení :D:D:D ideální :D:D:D

3 Beatriz F. Beatriz F. | Web | 8. července 2012 v 20:23 | Reagovat

[2]: Neboj, v příštím díle bude Tom stopro... :D Už to sepisuju ;-)

4 Ela & Mily Ela & Mily | Web | 30. července 2012 v 22:19 | Reagovat

Já jsem tak napnutá na toho přítele :D:D ale dneska to už prostě všechno dočtu :D:D a bodejď by nebyla Sandra na svojí mámu naštvaná když si tam vyžuvuje takový vyžírky dva :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama