Láska nebeská 31

15. října 2011 v 22:47 | Beatriz |  Láska nebeská
Ahoj všem, co tuhle povídku čtou a dvěma skvělým holčinám, které pravidelně tento díl komentují. Díky moc... Líbající V tomhle díle se dozvíte něco o rodině Melanie, tak si to užijte....


Tom dojede na parkoviště pár metrů od pláže. Cestou sem, jsme si celou dobu povídali a rušivý element byl jen otravný hlas GPS navigace, která neustále hlásila, kam má Tom zahnout. Když jsme zastavili, vylezla jsem z auta a zapnula si lehkou jarní bundu až ke krku. Foukal silný vítr od moře. Tom otevřel kufr a pustil Jessyho z auta. Ani ho nedával na vodítko, když stačilo sejít pár kroků a byli jsme na písčité dlouhé pláži. "Máš všechno, co potřebuješ?" zeptá se. Nic jsem si s sebou nebrala. Stačí mi foťák až budu fotit západ Slunce. "Asi jo," usměji se a zamávám mu fotoaparátem před očima, abych ho přesvědčila. Tom mě chytne za ruku a po schůdkách sejdeme k moři. Vlny jsou poměrně malé, takže můžeme jít po mokrém písku, aniž bychom měli mokré boty. Jessy přiběhne k břehu Pacifiku a strčí opatrně packu do vody. Ale tím, že tam šplouchla vlna, Jessy se lekl a utekl k Tomovi. "Strašpytle," otituluje ho Tom a podrbe ho za ušima.

"Bolí mě nohy?" pronesu znuděně. Máme v nohách nejméně pět kilometrů. Jít to po silnici, tak by to nebylo tak hrozné, ale když jde člověk po písku, potom je to utrpení. "Už tam budeme," uklidňuje mě Tom. Sluníčko zašlo asi již před hodinou. Tom jde asi pět kroků přede mnou a ten pohled na jeho záda vábí k jedné jediné věci. Seberu poslední zbytky svých sil, rozeběhnu se proti němu a skočím mu na záda. Tom vyjekne a chytí mě za stehna, bohužel to je to poslední co stihne zachytit. Ztratí rovnováhu a v dalším momentě už ležíme spolu v písku. Tom se začne smát a já nemůžu dělat nic jiného, než se k němu přidat. "Ty jsi blázínek, víš?" otočí se na mě přes rameno a políbí mě na tvář. Slezu z něho a Tom si sedne do písku, já si sednu před něj a opřu se o něj zády. Jessy se mezitím baví vyhrabáváním díry do písku.
"Miláčku, mrzne mi zadek. Co kdyby jsme si zašli do toho stánku pro jídlo a snědli ho v autě?" navrhne Tom. "Jsem pro," kývnu hlavou a zvednu se ze studeného písku. Oklepu si kalhoty a pomůžu Tomovi na nohy. "Počkáš v autě s Jessym? Nechci ho tady nechávat samotného a vzít ho s sebou také nemůžu," řekne a snaží se Jessyho donutit, aby vyskočil do kufru. Nakonec to vzdá a vysadí ho do auta. "Dobře." "A co si dáš k pití? Jídlo vyberu já," zeptá se. "Mochaccino." "Dobře, za chvilku jsem zpátky," dá mi pusu a odejde. Jessy je velmi unavený. Leží v kufru, jazyk má vyplazený a rychle oddychuje. Sednu si k němu na hranu auta a hladím ho po hřbetě. Otočí se na záda a nechá se drbat po břiše.
"Jsem tady," oznámí Tom, když přijde k autu a jídlo položí do kufru. "Ty ze mě chceš mít otesánka," konstatuji při pohledu na hromadu jídla. "Není toho tolik. Jedna porce je pro Billa, takže toho opravdu tolik není," uklidní mě. "Tak co jsi všechno vzal?" podívám se do papírové tašky. "Jsou tam párky na špejli, kukuřice, hranolky a taky jsem nám vzal cookies. Tady je tvoje mochaccino," podá mi papírový kelímek. "Dávej pozor, je to horké," upozorní mě. Vezmu si od něj svůj horký nápoj a začnu si o něj hřát ruce. Tom vytáhne oba párky na alobal, ve kterém byly zabaleny a dá na ně hořčici z pytlíčku. Jeden mi podá a sám si hladově kousne. "Proč jste se sem vůbec odstěhovali, Tome?" zeptám se. Potichu se zasměje a zakouká se na oceán. "Kvůli klidu," odpoví jednoduše. "Aha." "V Evropě jsme neměli klid. Jednou nás dokonce vykradli. A to byla poslední kapka." Podívám se na něj. Světlo z lampy, která stojí opodál se mu odráží ve tváři. "A to se ti nestýská po rodině?" "To víš, že se mi stýská, ale létáme do Německa, jak to jen jde," napije se horkého kafe. "Jak to vzali, že jste se odstěhovali tak daleko?" "Neradi, ale podpořili nás. Co tvoji rodiče? Těm to nevadilo, že se jejich holčička odstěhovala?" "Možná byli i rádi. Navíc bydlíme všichni na Manhattanu, vídáme se v práci. Třeba s mamkou se vídám skoro každý den. "Pracuje také na letišti?" "Dokonce šéfuje AA," pochlubím se. "AA? Jako American Airlines?" podiví se. "Jak bych jinak mohla mít takový byt, auto a bůhví co ještě." "Nevím, třeba ve volném čase vykrádáš banku," začne se smát. "Řekni mi o tom, jak se rodina z Venezuely dostane do New Yorku. A vůbec, povyprávěj mi celý příběh o vaší rodině." "To chceš opravdu slyšet všechno o O'Brian-Garciových?" "Chci slyšet všechno, co se tě týká. A chci tě poslouchat," pošeptá.

"Tak poslouchej. Chceš nejdřív slyšet o prarodičích z americké nebo z venezuelské strany?" "Začni americkou stranou," sedne si hlouběji do kufru a začne ohlodávat kukuřici. "Děda Neil je opravdu chytrý člověk. Je velice zcestovalý. Dělal pilota do svých šedesáti pěti let, a dokonce i teď ve svých skoro osmdesáti letech se občas proletí z větroněm. Babičku poznal v nemocnici na pravidelné prohlídce, aby mohl létat. Babička dělala zdravotní sestru a s dědou se do sebe zamilovali na první pohled. Teda alespoň děda. Babička ho nechávala v očekávání celých šest měsíců. Ale jsou spolu už padesát pět let. Milují cestování, horskou turistiku. A ani jednou neměli v manželství krizi." "To je docela obdivuhodné," poznamená Tom. "To ano. V manželství prarodičů z Venezuely je to, ale jinak. Milují se, ale tolik hádek, kolik mezi nimi bylo, člověk nezažije, ani kdyby byl mezi sto páry. "Děda Alfredo José pochází z Maracaiba. To je asi jedno z nejhezčích měst ve Venezuele. Pocházel z chudší rodiny, ale byl a je až moc chytrý, na to, aby zůstal na periferii. Tak se jednoho dne sbalil a odešel do Caracasu. Mimochodem, jedno z nejhnusnějších hlavních měst latinské Ameriky. Tam se snažil hledat práci, ale potkal babču. V Caracasu pracoval na benzínce, ale po večerech trávil svůj čas na burzách. Do New Yorku se odstěhovali, když bylo mojí mámě pět let. Teď pořád pracuje, ale jenom přes internet." "A jak se tvoje máma seznámila s tvým tátou?" "V Londýně. Studovali tam. Máma cestovní ruch a managment a táta studoval leteckou a raketovou techniku. Rosie se jim narodila o šest let později. A já přišla o dva roky po Rosie. Táta dostudoval o rok dříve, ale i tak zůstal v Anglii do té doby než máma nedokončí školu a nevrátí se do států. Létal pro British Airways a pak, když se mamka dostala do čela AA, tak přešel automaticky." "Jak to tvoje mamka zvládala? Myslím to, jak se o vás dokázala postarat, když jste byli dvě a ještě jste navíc měli mámu na tak vysokém postu." "Máma nás brala s sebou do práce. Když jsme byli mimina, tak jsme měli u ní v kanceláři postýlky. Nikdy nás nenechala s chůvou. Než jsme začali chodit do školky, tak když musela někam odletět, brala nás s sebou. Moje první velká cesta byla do Pekingu. Byly mi tři roky. Nechala na letišti zřídit dětský koutek, takže když jsme se opravdu nudily, šli jsme si tam pohrát. Pak jsme si daly pohár v baru, kam mohli jen lidé z bussiness class nebo posádka. Já tím byla opravdu unešená. Bavil mě tenhle způsob života a řekla bych, že ani Rosie nebyla proti. Už v sedmi letech jsem uměla italsky. A do puberty jsem se naučila ještě francouzsky," dokončím své vyprávění, protože už nevím, co vím říct. "Jsi perfektní," pošeptá Tom a přisaje se na mé rty. Něžné polibky mu oplácím. Po chvilce se od sebe pomalu odtáhneme a Tom zašeptá: "Pojedeme?" Jenom přikývnu a jdu si sednout na místo spolujezdce. Tom zavře kufr a sedne si za volant, nastartuje a vycouvá si z místa.

Beatriz F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti tady?

ANO
NE

Komentáře

1 Jennifer Kaulitz :) Jennifer Kaulitz :) | E-mail | Web | 16. října 2011 v 19:29 | Reagovat

Olalááá :) Krásny dielik :) A oni dvaja sú tak sladkí :) Júúúj :) Rýchlo pokrááčko :) Sa neviem dočkať :D

2 Dee Dee | Web | 17. října 2011 v 18:42 | Reagovat

ooulala :DD nemáš za co :D mám tuhle povídku moc ráda :D to se komentuje samo :D:D jako s Tomem na pláži..:D ještě západ slunce ááá brala bych všema deseti :D:D koukám že jsem zaspala o dva díly :DD tak to jdu na další :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama