Láska nebeská 14

11. srpna 2011 v 9:09 | Beatriz |  Láska nebeská
Otevřu dveře na řemínek. Pravou stranu mám v zákrytu dveří. "Co tady děláte, pane Kaulitzi?" zeptám se skoro hystericky. "Co se Vám stalo?" nereaguje na otázku. Takže moje skrýš nepomohla.


"Trhání zubů." "Mmm, můžu dál?" To je, ale drzoun! "A to jako proč?" Jsem opravdu udivená z jeho chování. Co si to vůbec dovoluje? "A kde jste vůbec vzal moji adresu? Jak víte, kde bydlím?" "Zapomněla jste na letišti diář. Myslel jsem, že by se Vám mohl hodit, Annie. A adresu máte napsanou uvnitř," zamává mi před očima mojí knihou plnou poznámek. To, že mi opět řekl Annie už ani neřeším. "Panebože, vy jste ho našel. Počkejte chvíli," skoro vykřiknu a zavřu dveře. To ale jenom proto, abych mohla odendat řetízek a otevřít dveře úplně. "Pojďte dál," pozvu ho. Možná jsem si měla jenom vzít diář a zabouchnout mu dveřmi, ale byla jsem mu v tu chvíli tak vděčná. Měla jsem tam úplně všechno.
"Dáte si něco?" zeptám se ho otvírám lednici. "Obyčejnou vodu, prosím," usměje se. Má krásný úsměv. Vlastně je to poprvé, co ho vidím se usmívat. Při prvním setkání byl nevrlý a při druhém jsem ho vidět nemohla. "Kde jste ho vůbec našel?" Položím před něj na stůl v jídelně sklenici a vodu. "Když jste odcházela s matkou, tak ležel na místě, kde jste měla kabelku. Všiml jsem si toho až, když jste odešla." "Jsem Vám moc vděčná, pane Kaulitzi. Zase," ušklíbnu se. "Uvítal bych, kdyby jsme si mohli tykat. Mě je čtyřiadvacet a hádám, že Vám víc než mně není." "Jsem Tom," natáhne ke mně ruku. "Annie, tedy Melanie. Už mě blbnete. Blbneš." Zasměje se. "Dvě opravy v jedné větě?" "Co to je? Ty máš dítě?" vezme do ruky skleničku Hipp. "Ne, to je moje strava na tenhle týden," vytrhnu mu skleničku z ruky a odnesu jí do koše. "Co já bych dneska dal za kukuřici s bramborami a krůtím masem," zasní se. "Ale, ty si snad nemůžeš stěžovat. Hvězdičky jedí v pětihvězdičkových restauracích," popíchnu ho. "Zřejmě máš zkreslené představy o hvězdách. Dneska jsem měl dva tousty s kečupem." "Co já bych dneska za ten toust dala." Podívá se mi do očí. Chvilku mě hypnotizuje. "Koukám, že oči už jsou v pohodě," pronese. "Byla jsem u doktora. Řekl mi, že to do dalšího dne přejde, vypláchl to nějakou vodičkou a řekl, ať si koupím Ophtal." "Ale pomohlo to, ne. Oči už máš hezčí než tehdy." "To děkuju."
Z jídelny jsme se přesunuli do obýváku. Každý do jednoho křesla. "Co tady vůbec děláš? Myslím tak dlouho. Minule jsi letěl do L.A. a o pár dní později jsi byl v Moskvě. Jak to, že jste se tady zdrželi tak dlouho?" "Focení, dva koncerty, rozhovory," vysvětlí mi. "Pamatuješ si, kam jsem letěl?" "Promiň, ale na tenhle let nezapomenu," rozpačitě se usměju. "Když to tak vezmu, nezapomenu ani na jeden let s tebou." "Pořád se zlobíš?" "Zlobila jsem se do té doby, než jsi našel můj diář," zasměju se. "To ani to, že jsem ti měnil obklady, tehdy nezměnilo tvůj názor na mně?" "Bohužel ne. Říkala jsem si, že jsi měl možná zkrat." Ticho. Tohle nesnáším. On kouká do země, já do teď koukala také tam. "Jak jsi vůbec věděl, že by mléko mohlo pomoci?" zeptám se. "Říkal jsem ti, že mléko piji, když jím ostrá jídla. Tak jsem myslel, že to pomůže," pokrčí rameny. "Nevěřím ti," podívám se na něj pobaveně. "Ok, vzdávám se," zvedne ruce na důkaz, že se vzdává. "Moje bývalá přítelkyně byla blázen do sebeobrany. Když jsme spolu začali chodit a dozvěděli se o nás média, měla pocit, že jí na každém rohu chce někdo napadnout, nebo nedejbože znásilnit. Začala pátrat po informacích o sebeobraně, začala chodit na kurzy a shánět ty nejlepší pepřový spreje," začne vyprávět poněkud s pobavením. "Také se začala pídit po tom, kdyby jí náhodou někdo začal stříkat do očí ten sprej, jak nejvíce zmírnit působení pepřáku. Dokážeš si to představit? Leželi jsme v posteli, já se chtěl mazlit a ona si vedle mně čte časopis o tom, že na oči postižené pepřákem je nejlepší mléko," začnu se smát až si musím dát ruku před pusu a trochu si přitlačit rukama čelisti k sobě, aby to tak nebolelo. On se začne smát se mnou. "Promiň. Nechtěl jsem, aby tě to bolelo. Vím, jaké to je. Tohle se mi stalo před rokem" usměje se. "Kdy jste se rozešli?" zeptám se, když už jsem celkem v klidu. "Asi před rokem. Člověk je, ale stejně překvapený, že si pamatuje ty nejabsurdnější věci." "Proč jsi takový?" zarazím se a podívám se na něj. "Jaký?" Diví se, že se vůbec na něco takového ptám. "Jiný. Myslím, jiný než tehdy při prvním letu." "Ty na to asi nikdy nezapomeneš, viď?" podívá se na mně. Jenom nesouhlasně zavrtím hlavou. "Celou noc jsem nespal. Navíc to zpoždění. Byl jsem nervózní. Nenávidím lety přes oceán." Tak a záhada je rozluštěna.

Beatriz F.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti tady?

ANO
NE

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 11. srpna 2011 v 11:10 | Reagovat

Wow už si tykaj :D:D by jí tam mohl ošetřovat ještě tu tvář :D:D zase pěkný díl :D:D

2 Jennifer Kaulitz :) Jennifer Kaulitz :) | E-mail | Web | 15. srpna 2011 v 14:17 | Reagovat

Krása :) dobehla som to všetko :) Krásne pokračovania :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama